Prolomit vlny

Diagnostika filmu Prolomit vlny podle Sergeje Lazareva...

....Vzpomínám si na nedávno shlédnutý film s neobvyklým a zvláštním názvem Prolomit vlny. V roce 1996 ho režíroval dánský režisér Lars von Trier. Film je neuvěřitelný a ohromující, velmi působivý. Vypráví o ženě, pocházející z věřící rodiny, kterou právě víra postupně změnila na vražedkyni a postrčila ji k porušení hlavních morálních norem.
Vulgární, amorální chování, opovrhování společenskými zvyklostmi v prostředí, v němž mladá žena žije, kde se zde skrývá příčina? Režisér tvrdí, že příčinou je čistý a silný cit lásky. Zdalipak láska může být příčinou hříchu? Když se díváš na film poprvé, vzniká dojem, že ano, může. A za nějakou dobu po scénách utrpení, nemoci a smrti prosvítá celý obraz.
Komunita, která je odříznuta od jiných lidi v severozápadním Skotku, žije podle přesně stanovených zákonů a zásad: povinná návštěva kostela, modlitba, dodržování přikázání, úcta k rodičům, kategorické odsouzení krádeže a rozvratu. Každá společnost, aby mohla normálně existovat, musí žít nejen podle zákonů materiálního světa, hlavní podmínkou přežití je ctění duchovních zákonů, které pozdvihlo člověka ze živočišného stavu na vyšší úroveň. Za duchovní a morální atmosféru komunikace ve vesničce odpovídají protestanští duchovní. Dávají okatě najevo svou askezi a přísnost.
Je ukázána scéna pohřbu jednoho z farníků. Ve své řeči nad rakví duchovní přísně pronáší: "Tento člověk nepochybně přijde do pekla, protože hřešil."
Přísně odsuzujíce ty, kdo porušují přikázání a hřeší, se duchovní pokoušejí zachránit komunitu před morálním chaosem. Lidé potřebují duchovní cíle, na něž se mohou orientovat, musí si uvědomovat, co je hřích, a vyhýbat se tomu, co škodí duši. K cizincům se duchovní staví dost přísně. Rozkladný vliv soudobé civilizace může otřást základy a zničit komunitu zevnitř. Proto otázka položená mladé ženě, která se zamilovala do cizince, pracujícího na ropné plošině, a chce se za něj provdat, vypadá docela logicky.
"K čemu je ti dobrý?"
"Miluji ho," odpovídá dívka bezelstně.
"Ale je to přece cizinec, co z nich máme, z těch cizinců?"
Dívka zaváhá a pak nečekaně odpovídá:
"Dali nám hudbu."
Nikoli vědomosti, schopnosti, nikoli technický pokrok.
To nejcennější, co dostala, byla hudba. V této frázi se ukrývá její další osud. Před smrtí si rovněž vybere hudbu. Teď se však zamilovala a chce se vdát.
Vidíme svatbu v kostele. A právě zde začínají zvláštnosti. Po obřadu vycházejí všichni ven a kamarád ženicha se obrací na poblíž stojícího duchovního: "Svatý otče, vyzvánějte všemi zvony." Ten na něj zachmuřeně pohlédne a odpovídá: "My nemáme zvony. Náš kostel zvony nepotřebuje."
"To je smutné, že nemáte zvony," poznamenává mladý muž a svatební procesí kráčí dál.
Pohled na prázdnou zvonici je zneklidňující až znejišťující. Máme pocit nevysvětlitelného neklidu až napětí.
Další divná scéna. Nevěsta požaduje na ženichovi okamžité fyzické sblížení: "Hned, teď, třeba na toaletě." Ženich je na rozpacích a rozhozený. Navrhuje počkat na večer, ale vášeň, která vzplála v duši ženy, již není možné zastavit. Spěšně, jako zvířata, se oddávají sexu rovnou na toaletách.
Po několika dnech společného života se musí manžel vrátit na plošinu. Ale láska v duši mladé ženy se stále silněji mění na vášeň a žádá si okamžitého fyzického uspokojení.
Co by udělala na jejím místě obyčejná lehkomyslná žena? Kdyby nedokázala ovládnout svou sexuální touhu, začala by pokukovat po cizích mužích. Seznámila by se s jedním, pak s dalším, ukojila by svou živočišnou touhu. Po troškách by tím vykořenila cit lásky v duši, nevěrou by uvedla do rovnováhy svou nenasytnou touhu vlastnit milovaného člověka. Pak by šla do kostela a veřejně nebo v mysli by učinila pokání.
Ovšem hrdinka filmu je hluboce věřící, na nevěru ani nepomyslí a hřešit je pro ni nepřípustné. Přesvědčeně a upřímně věří v Boha. A právě to se stává příčinou její tragédie. Tajně proklouzává do kostela a obrací se na Nejvyššího s modlitbou, prosí Ho, aby jí splnil vášnivé přání. Chce vidět svého milovaného co nejdříve. Chce, aby milovaný byl navždy s ní.
Ježíš Kristus říkal, že každá prosba k Bohu pronesená v modlitbě se vyplní. Přání mladé zamilované ženy se plní neodvratně. Zakrátko se manžel k ní vrací, vrací se jako invalida, navždy upoutaný na lůžko. Když se však k němu vrhá, najednou odstrkává její ruku.
Naše intuice ví všechno. Vše, co bylo, co je a co bude. Naše podvědomí nám neříká vždy, jak jsou události propojené. Ale ve svých citech tuto vědomost máme. Mladý muž nečekaně pro sebe pochopil, že ho manželka svou vášní zabíjí. Poznal, že nemá žádnou šanci. Smrt a invalidita, které ho potkaly, vypadají jako šílená připoutanost jeho manželky. A dále se odehrává něco neuvěřitelného: prosí ji, aby mu byla nevěrná s jiným mužem. Milující žena je uražena do hloubi duše. Je naštvaná a pobouřená. Ze vzteku ho uráží a vpálí mu do tváře, že je nešťastný invalida, a poté utíká pryč.
A najednou je mu lépe a uvědomuje si, že má pouze jedinou možnost, chce-li přežít. Jeho manželka svou vášeň a touhu musí nasměrovat na jiného člověka. Právě vášeň, a nikoli lásku. Láska musí patřit jim oběma a smrtící vášeň je třeba namířit na někoho jiného. Z lásky ke svému manželovi žena souhlasí. Je připravena jít a oddat se komukoliv, jen aby se manželovi ulevilo. Tak naráží na nenávist ze strany komunity: kluci po ní házejí kameny a pokřikují na ni, že je prostitutka, matka ji nepouští přes práh svého domu, duchovní se od ní lhostejně odvrací, když leží zmlácená na cestě.
To ještě ale není všechno. Dozví se, že její milovaný člověk umírá a jede za zločinci a vrahy na loď, aby naposledy sehrála roli prostitutky. Doufá, že tímto činem svého milovaného zachrání. Když umírá, ptá se, zda je mu lépe. Bůh jí však odpírá radost splněného přání i před smrtí. Odpovídají jí, že mu není lépe, a ona umírá s pocitem nesplněného snu. Lidské je zcela zničeno. Ty nejvyšší naděje a city se naprosto zbořily. Její přání se nevyplnila, očekávání se zhroutila. Černá zející prázdnota.
Na onen svět si odnáší pouze jedno - lásku, protože tento cit jí nikdy nikdo nevezme. Musejí ji pohřbít, jako pohřbívají obyčejné hříšníky. A jak je v těchto případech zvykem, duchovní pronese nad její rakví prokletí. Ale její milovaný se nevysvětlitelně začíná uzdravovat. Spolu s přáteli krade tělo své ženy a nechává v rakvi pytel s pískem. Pohřbívají ji v moři podle námořnického zvyku, bez náboženských obřadů a smutečních projevů. A v tom okamžiku v nebi zazní zvony.
Film se jmenuje Prolomit vlny. Poslední záběry filmu jsou kulminační scénou. Je v ní soustředěný celý význam filmu. Mladá žena zvítězila nad svou vášní zabíjející její duši a život jejího manžela. Nad svou vášní dokázala zvítězit jen skrze vlastní smrt. Avšak zničením těla zachraňuje vlastní duši a otevírá ji Stvořiteli. A vyzvánění zvonů zvěstuje právě toto, vyzvánění zvonů připomíná lidem, že Bůh je. Potřebují je především nikoli duchovní v kostele, ale všichni lidé. Když zní zvony, zastavuje se vědomí s jeho lidskou logikou a touhami a začíná znít Božská hudba: tehdy člověk může spatřit vyšší logiku probíhajících událostí.
Láska v tomto filmu zvítězila, jako ostatně i v životě. Láska je cit věčný a nedotknutelný. Lze se před ní nadlouho uzavřít penězi, touhami, vášněmi a existovat si ve svém maličkém stabilním světě, a přitom pomalu a nenápadně umírat. Avšak dříve či později láska přijde a zvítězí. Pokud dříve, pak přes utrpení, jestli později, pak skrze smrt.
Nepochopitelná zůstává tragédie hlavní hrdinky. Vypadá to, že láska ji zabila. Pokud by neexistoval tento všemocný cit, pokud by neměla v sobě takovou upřímnost a víru, mohla být naživu a zdravá. Chci porozumět hlavnímu problému. Proč ta čistá, světlá, vysoká a ušlechtilá, ba až nadpozemská láska je doprovázena tak stravující, šílenou vášní. O něco později odpověď přichází sama. Vášeň se objevila, protože na zvonici nebyly zvony.
Pokud se učitel mýlí, pak čím je jeho žák upřímnější a čestnější, čím víc je poslušný, tím více zakusí. Bezmezná víra mladé ženy v to, co jí říkali duchovní, ji dovedly až k tragédii. Proč? Pojďme analyzovat mravní atmosféru městečka. Jeho obyvatelé nikdy neberou Boží jméno nadarmo a mají k víře hlubokou úctu - třetí přikázání. Chodí pravidelně do kostela a svůj volný čas věnují Bohu - čtvrté přikázání. Váží si svých rodičů, ctí je a starají se o ně - páté přikázání. Nezabíjejí a nekradou - šesté a osmé přikázání. Nesmilní a přísně odsuzují takové počínání - sedmé přikázání. Obyvatelé komunity nezávidí úspěšnějším sousedům a nelžou - deváté a desáté přikázání.
Hlavní hrdinka rovněž zbožně a bez sebemenších pochybností dodržovala tyto kánony, dokud se nezamilovala. Když však láska a nejvyšší štěstí vstoupily do její duše, vyšlo najevo, že žena, která zbožně dodržuje přikázání, současně porušuje dvě z nich - první a druhé. A vychází najevo, že její duše směřuje nikoli ke Stvořiteli, ale k milovanému člověku.
Láska je největší síla ve vesmíru. A čím více se otevírá v lidské duši, tím je nebezpečnější, když je nesprávně nasměrována. S nízkou energií, v živočišném stavu a bez citu lásky se člověk ani nemusí zvlášť zamýšlet nad plněním Božích přikázání. Jestli však přece jenom chce být člověkem a nikoli zvířetem, musí dodržovat vyšší zákony bytí a především ty hlavní. Nejvyšším zákonem vesmíru je snaha o jednotu se Stvořitelem, láska k Němu jako nejvyšší štěstí a přijetí Jeho vůle jakožto mechanismu získání tohoto nejvyššího štěstí.
Mnozí lidé si myslí, že je možné mít Boha ve své duši a přitom nedodržovat přikázání. Člověk musí dýchat, pohybovat se a jíst, aby mohl žít. Pro udržení života je třeba pracovat, mít sex, živit rodinu a starat se o své blízké. A teď si představte, že k vám někdo přijde a říká: "Chci žít a být šťastný, avšak nic z výše zmíněného nebudu dělat." Takový člověk zemře, aniž by pochopil, že zabil sám sebe. Výše zmíněná pravidla se vztahují na tělo. Když přestáváme jíst, když nás vyhánějí na ulici, když přicházíme o blízké, naše tělo trpí a to nám umožňuje přehodnotit nesprávné názory.
Boží přikázání se týkají duše. Pokud se člověk příliš zabývá materiálním, přestává si všímat, jak trpí jeho duše při porušování přikázání. Ani si nemusí všimnout, že jeho duše umírá. Ani si nemusí být vědom toho, že v této situaci je jeho tělo odsouzeno k zániku a dotek lásky vyústí nikoli do požitku, radosti a rozvoje, ale povede ke smrti. Boží logika k takovému člověku přichází skrze neštěstí, utrpení a smrt. Proto se mnozí, aby přežili, pokoušejí uniknout před láskou a Bohem.
Příběh mladé ženy, ukázaný v tomto filmu, svědčí o prostém faktu. Nad lidmi, žijícími v komunitě, je vynesen rozsudek, protože ztratili reálnou jednotu s Bohem. A pokud ti nejlepší z nich umírají, jakmile pocítí přítomnost Božského v sobě, potom hovořit o fyzické záchraně druhých už je zbytečné. Jsou již mrtví, i když stále ještě žijí, rozmnožují se a zbožně ctí morální normy.
Judaismus má zajímavou tradici. Pravověrné, světce, dokonce již zemřelé, nazývají Židé živými. A naopak, živý člověk s mrtvou duší ve skutečnosti živý není. Proto Kristus říkal: Nech mrtvé pohřbívat své mrtvé (Matouš 8, 22). Soudě podle všeho, sečtené dny mají nejen lidé z této komunity, ale i větší část celého lidstva.
Představte si ještě jeden výjev. Přichází k vám člověk a říká: "Chci, abyste žil. Jezte, množte se, pracujte, založte rodinu. Jen do toho. Nedovolím vám jen jedno, a to dýchat. No a všechno ostatní - jen račte!" Takže dodržování prvního a druhého přikázání je dýchání vysoce vyvinuté duše. Pokud nejsou dodržována, duše nenápadně a pozvolna odumírá, nehledě na bezpodmínečné dodržování ostatních přikázání.
Ve filmu je vysvětleno několik příčin ženiny nezkrotné vášně. Mladé ženě zemřel vlastní bratr. Naprosto nebyla schopna tuto smrt přijmout, proto po jeho smrti skončila na psychiatrii. Už jen neschopnost přijmout smrt blízkého člověka svědčí o tom, že všechny zájmy, celá vnitřní energie člověka je soustředěna na tělo a jeho instinkty. Ztrácí se spojení s Bohem. Samozřejmě, že když jsou nemocní, trpí nebo umírají přátelé a příbuzní, lze se zřeknout lásky k bližnímu a projevit naprostou lhostejnost. A návrat do stavu zvířete lze oddálit smrtí. Ale zamilovaná žena se nechce stát lhostejnou a její čistý a světlý cit se mění na osudovou vášeň.
Proč tedy tak hrubě, i když nechtěně, porušuje druhé přikázání a vytváří si z milovaného člověka idol?
Další scéna z filmu. Ženichův kamarád sedí na svatbě vedle kněze. Chce ukázat svou zdatnost a nadřazenost, bere si plechovku piva a s požitkem ji vypije. Přitom se úkosem dívá na kněze. Pastor si mlčky nalévá do půllitru dvakrát větší objem vína a pomalu pije do dna. Potom mladík pěstí mačká plechovku. Kněz mlčky zvedá sklenici a s pohledem upřeným na mladíka ji začíná mačkat. Je slyšet křupnutí, sklenice se zvonivě tříští. Pastor má zkrvavenou dlaň, ale nevšímá si toho. Dokázal svou duchovní i fyzickou převahu. Chová se jako vůdce smečky a tím potvrzuje svoje právo ovládat a řídit druhé.
Když si vzpomeneš na tuto scénu, začínáš si uvědomovat, proč tento kostel nemá zvony. Protože hlavním cílem a smyslem života zde už není láska, jednota a soucit. Tím hlavním pro tyto lidi jsou principy, ideály a neotřesitelné představy o morálce. Proto je možné lidmi manipulovat, ovládat je a podřizovat si je. Je třeba pranýřovat hříšníky a chválit pravověrné a světce. Je třeba dávat najevo převahu duchovní síly nad lidskou slabostí.
A vychází najevo, že kněží sice předstírají, že slouží Bohu, ve skutečnosti však uctívají lidské instinkty v jejich nejvyšší podobě. Překonali zbožštění materiálního štěstí, jsou ale bezmocní v překonávání štěstí duchovního. Proto tam nenápadně narůstají pohanské tendence. Pastoři zprivatizovali víru v Boha a náboženství. Nyní právě oni určují, kdo je a kdo není hříšník, kdo přijde do ráje a koho pošlou do pekla. Nenávidí každého, kdo se pokusí proniknout na jejich duchovní území, kterého se jim dostalo od náboženství. Jsou chráněni náboženstvím, nepozorovaně však ztratili potřebu Boha.
Proto ani nepotřebují zvony, jež jsou v podvědomí každého člověka vnímány jako hlas Boží. A čím upřímněji člověk věří těmto kněžím a následuje je, tím rychleji se jeho energie mění na uctívání idolů - duchovních i materiálních. Tehdy se láska mění na vášeň a začíná zabíjet.

Sergej Lazarev - Výchova rodičů 3...